Sankce proti Rusku. Ruská vojska proti nám.

Rusové trpí sankcemi stále více. To je pozitivní vývoj. Samozřejmě, že Sobotka žvaní a sankce se nás dotknou. Německo se najednou stává morálním vzorem. Jak Francie vylepšuje ruskou armádu.

Sankce stále více dopadají na život obyčejných Rusů. Tento vývoj nelze nazvat jinak než pozitivním. Nepřeju nikomu nic zlého (kromě lidí, kteří si to zaslouží) a kolektivně tuplem ne a to ani Rusům. Přesto si myslím, že takové nepříjemnosti jako je uvíznutí desetitisíců Rusů na zahraniční dovolené je správně mírnou formou nátlaku na ruský národ zpitomělý láskou k Putinovi, aby vystřízlivěl. Jestli se naštvaní ruští turisté vracejí domů a vyprávějí jednak, že cítí nepřátelství "domorodců" a jednak jaké jim západní embargo způsobilo problém, je to jenom dobře. Vždyť to je jeden z těch důvodů, proč jsou ta embarga uvalována.

Samozřejmě, že se sankce dotknou i nás ať nás naše vláda chlácholí, jak chce. Nevím, jestli je premiér Sobotka v rozlišovacích schopnostech Vladimíra Putina, nebo je už pod nimi a jestli to tedy byla jen náhoda nebo to Putin udělal schválně, ale pár dní po té, co Sobotka řekl, že se nás sankce nedotknou, Putin oznámil, že Rusko musí místo českých leteckých motorů vymyslet své. Jakkoliv si myslím, že Putin je současný světový padouch číslo 1, tak jsem mu vděčný, že uštědřil panu Sobotkovi tento políček a lekci z reality.

Politika nalhávání si, že se nás sankce nedotknou, je k ničemu. Správní je politika "sankce se nás dotknout, ale je nám to jedno, jdeme za svým cílem". Nemohl jsem si pomoct, ale postoj Německa se mi až dosud zdál takový vlažný a morálně pochybný, podobně jako postoj Česka. Ale Merkelová překvapila. Německo zrušilo zbrojní kontrakt s Ruskem za 100 000 milionů eur. I když nemuselo, protože sankce EU se týkají nových obchodů, nikoliv již těch uzavřených. Ale přesto to Němci udělali a zaslouží si za to pochvalu.

Zahanbili tím nejen tak politiky typu "hlava v písku" jako je Sobotka, ale zahanbilo tím především Francii, která trvá na prodeji výsadkových lodí Rusku.

Je zajímavé, že se Francie vymlouvá na to, že kdyby lodě neprodala, byla by považována za nespolehlivého obchodního partnera, ale vůbec ji nezáleží na tom, jestli ji bude někdo považovat za nespolehlivého spojence.

Myslím, že se rovnou sluší upozornit na to, komu chce Francie tyto lodě dodat. Jedná se o ruskou armádu, která si na nás připravila "válčení nové generace" (New Generation Warfare; Vojna novogo pokolenja), jak říká Lukáš Visingr.

Tato strategie se vyznačuje řadou specifických zvláštností, mj. tím, že nedojde k žádnému vyhlášení války či otevřenému začátku vojenských operací, takže přechod mezi mírem a konfliktem je postupný a nejasný (byť může být rychlý). Důraz je kladen nikoliv na ničení, ale spíše na rozklad protivníka. V tomto duchu působí první fáze strategie, kdy je protivník terčem rostoucího politického, diplomatického, ekonomického, psychologického a mediálního tlaku. Je zmatený, oslabený a destabilizovaný. Vedoucí činitelé jsou vydíráni či podpláceni, což dále omezuje jejich akceschopnost, zatímco u obyvatelstva se podněcuje nespokojenost a odpor.

Na území protivníka se objevují i první ruské vojenské síly, jež ale překračují hranice utajeně a působí bez oficiálního označení, a tak je lze prohlašovat za místní milice či domobranu (třebaže disponují špičkovou ruskou výzbrojí a výstrojí). Obsazují politická, ekonomická i vojenská centra, čímž se území postupně, avšak nezadržitelně dostává pod ruskou kontrolu. "Těžké" ruské vojenské síly čekají u hranic, působí na nepřítele zejména jako odstrašující prvek (nanejvýš mohou realizovat omezené dělostřelecké či letecké údery na důležité cíle) a hranice překračují až ve finální fázi, kdy už nenarážejí na významnější odpor a mohou dokončit v podstatě "mírovou" okupaci území.

Objevují se prognózy, že právě takhle možná budou vypadat války 21. století, tj. že se vrátí konflikty států o sporná území, budou však vedeny tímto skrytým, v podstatě asymetrickým a nekonvenčním způsobem.

V podstatě se dá říci, že ruský přístup sází na neochotu protivníka "začít střílet první", jelikož skrytě působící ruské jednotky mají nejspíše příkaz vyhýbat se (pokud to je možné) smrtícímu násilí. Navíc je potřeba, aby se u nepřítele nacházela dostatečně silná a motivovaná skupina nespokojených obyvatel, která by se zapojila do ruského úsilí, a to i se zbraní v ruce. Je zřejmé, že Rusko tuto strategii vytvořilo zejména pro operace ve svém "blízkém zahraničí".

Vzhledem k charakteru celé ruské strategie je velmi důležitý i faktor, který Rusko v minulosti značně zanedbávalo, a sice mediální pokrytí a ovládnutí informačního prostoru.

Rusko dokázalo vypustit do éteru ohromné množství informací a dezinformací a vytvořit jakési "zahlcení" a "šum", ve kterém bylo takřka nemožné se přesně zorientovat.

Ruská média prakticky unisono podporovala úsilí Ruska, a to včetně zpravodajství v mnoha světových jazycích, zatímco Ukrajina často nebyla schopna zveřejnit včas svůj pohled na situaci ani v domácích jazycích.

Visingr dále mluví o výzbroji a taktice "zelených mužíčků", kterým se na Západě říká "Little Green Men".  Ruská vojenská mašinérie má však jedno slabé místo. A tím je schopnost provádět vrtulníkové výsadky. Tuto schopnost mají doplnit právě francouzské vrtulníkové lodi. Doufám, že budou Francouzi spokojeni, že dovedli ruskou armádu k dokonalosti.

Zajímavý je rovněž fakt, že Rusko ještě nedávno kladlo velký důraz na technologickou spolupráci se Západem ve zbrojní oblasti. Důkazem budiž ruské kopie italských terénních aut Iveco nebo západní díly v nákladních autech Kamaz Tajfun. Takže zbrojní embargo proti Rusku určitě není bez smyslu.