Uprchlíci: čísla odhalují jádro problému

Jedním ze základních kamenů správného postoje k uprchlíkům a rovněž ke správnému řešení celého problému jsou správné informace.

Bohužel informace, které dostáváme o uprchlících, jsou spíše poplašné zprávy, na základě kterých nelze zaujmout kvalifikovaný postoj. Zkusme se tedy podívat na nějaká konkrétní fakta. Myslím si, že naprosto nejdůležitější je vědět, kdo a proč k nám prchá. A jsem šokován, že to nikdo neřeší, že odpovědi na tuto otázku jsou poměrně obtížně k nalezení a není to něco, co bychom měli mít v povědomí.

Takže čísla jsou taková, že 30 % uprchlíků tvoří Syřané, 15 % Eritrejci, 12 % obyvatelé zemí subsaharské Afriky, 6 % Afghánci, 4,5% Malijci atd..

Ale pozor! To nejsou čísla o uprchlících do Evropy. To jsou čísla, která se týkají momentálně „nejpopulárnějších“ uprchlíků z člunů, kteří putují do Evropy přes Středozemní moře.

Jenže do Evropy se uprchlíci dostávají i jinými cestami a skutečné statisticky uprchlíků v Evropě vypadají poněkud odlišně a velmi zajímavě.

Syřané 20 %, Afghánci 6,6 %, Kosované 6,1 %, Eritrejci 5,9 %, Srbové 4, 9 %, Pákistánci 3,5 %, Iráčané 3,4 %, Nigerijci 3,2 %, Rusové 3,2 %, Albánci 2,7 %, Somálci 2,5 %, uprchlíci, o kterých se neví, odkud jsou 2,5 %, Ukrajinci 2,2 % atd…

Nejsou to zajímavé údaje? Vybízejí k celé řadě komentářů, ale to by bylo snad na knihu. Podle mě tato statistika říká jedno podstatné.

Uprchlíci v Evropě a jejich problém, to je problém syrský, drtivou většinu tvoří Syřané a celé je to o Sýrii a pak dlouho, dlouho, dlouho nic…

Proč tento fakt nemáme v povědomí? Proč ho nemá v povědomí naše veřejnost? Protože Sýrie je naše černé svědomí. Sýrie je strašná humanitární katastrofa, kterou jsme dopustili a na které máme svůj podíl. Ale jestli čekáte, že budu odsuzovat západní podporu Arabského jara jako naši hlavní vinu, mýlíte se. Západní podpora Arabského jara byla totiž až na Libyi, a tedy zejména v Sýrii, stejná jako „západní podpora Majdanu“, tedy naprosto nulová, a byla čistým výplodem ruské propagandy.

Arabské jaro bylo jasný důkaz, že lidé – muslimové, Arabové – touží po svobodě naprosto stejně jako bílí křesťané a že každý pokus o „věčnou“ diktatury vždy končí revolucí, a to kdekoliv na světě. A že je nutné hledat dlouhodobější řešení, než je diktatura, a tím je jednoznačně svoboda a demokracie. A právě v tom spočívá selhání Západu a naše odpovědnost za uprchlíky.

Neselhali jsme v tom, že jsme podporovali Arabské jaro. Selhali jsme v tom, že jsme je nepodporovali. Že jsme se je nepokusili ovlivnit v náš prospěch, ale zůstali jsme pasivní a nechali jsme ho proměnit v souboj diktátorů s náboženskými fanatiky, který rozpustil prozápadní a občanskou část tamní společnosti, která byla samozřejmě nejkřehčí a nejzranitelnější. V těchto oblastech žijí miliony mladých lidí, kteří hltají Západ a jeho kulturu, módu, hudbu, sociální sítě, elektronické hračky… a kteří snili o západním životním stylu, stejně jako jsme o něm snili my za komunismu. Místo abychom tyto nálady podpořili, nechali jsme tyhle lidi napospas islamistickým ideologům, a jak víte, manipulace s mladými lidmi ve špatném sociálním postavení je velmi snadná.

A mluvím především o Sýrii. Místo abychom tam ukázali sílu Západu a vyřídili nejprve Asada a pak islamisty, nechali jsme tuto zemi propadnout do pekla. Pamatujete na aféru s použitím chemických zbraní v Damašku v roce 2013 a na to, jak se Rusku podařilo přečůrat Obamu, aby nebombardoval Sýrii? To byla totální katastrofa pro Západ. Nejenže syrská opozice ztratila naději na západní podporu a přiklonila se k islamistům, ale tehdy i Putin pochopil, jak jsou současní západní politici a slabí a ustrašení. Jsem naprosto přesvědčen, že Sýrie 2013 byl novodobý Mnichov a že okupace Krymu a ruská invaze na Ukrajině v roce 2014 jsou důsledkem tehdější ukázky západní slabosti.

Ale vraťme se k Sýrii. Nechceme si přiznat, že vlna uprchlíků z této země není problém ekonomický, že to není problém boje mezi šíity a sunity, že to není věc nějaké muslimské invaze do Evropy. Je to vlna uprchlíků, kteří utíkají před válkou, kterou jsme dopustili, před diktátorem, kterého tolerujeme, a fanatiky, které jsme nechali vyrůst. Tehdy v roce 2013 se západním politikům strašně ulevilo, že nemusejí jít do další války. Veřejnost byla spokojená, že nebude probíhat další nepopulární bombardování a všichni odložili syrský problém na „později“.

No a později už je tady. Takhle to dopadá, když se nechává něco vyhnít. Máme tady totálně zničenou středně velkou zemi v chaosu, máme tady statisíce mrtvých a máme tady miliony uprchlíků.

Chtělo by se mi říct „já to říkal“ a dát vám odkazy na mé blogy z roku 2013. Ale je nepodstatné, kdo co říkal a kdo co zavinil. Důležité je uvědomit si, co se stalo, abychom takovou chybu neopakovali. Proto o tom píšu. A také proto, abychom si uvědomili, že současná uprchlická krize nepřišla odněkud z nebe, není to invaze mimozemšťanů. To je důležité vědět pro naši motivaci problém řešit.

A mnohem důležitější je, co s tím. Obávám se, že tady nemáme na výběr. Syrské uprchlíky nelze vracet. Nelze je vracet do diktatury světské či náboženské, nelze je vracet do bojiště a hladu. To je opravdu můžeme na místě střílet, to by bylo stejné. Pokud projdou bezpečnostní prověrkou a jsou ochotní respektovat naše zákony a společnost, musíme přijmout každého, kdo o to požádá a projde. To je naše morální povinnost. Cokoliv jiného by bylo nemorální.