Dopis jednoho Rusa

Přináším vám příme svědectví toho, co se děje v Rusku. Přináším vám text člověka, který se nás zastal a naše země se na něj dívá skrze prsty.

Vladimiír Špitajlov je člověk, který si 21.8.2015 sám v Moskvě připoměl okupaci Českslovenska sovětskými vojsky v roce 1968. Nejne za to se stal terčem perzekuce. Já se domnivám, že měl být k nám pozván a měl by dostat státní vyznamenání. Místo toho mu hrozíme, že nepřijmeme jeho žádost o azyl, protože na naše území přijel s vízem, které mu vystavila Itálie. Naprosto hanebné. A na příkladu člověka, který nemusí být ani Syřan je ukázáno jak ostudně a nesmyslně přistupujem k emigrantům.

Ale nechme mluvit Vladimíra:

Otevřený dopis ministru vnitra České republiky Michalu Chovancovi

Dobrý den, pane ministře!

Jmenuji se Vladimír Špitaljov, narodil jsem se 23. 10. 1991 v Moskvě, jsem ženatý, vychovávám dvouletou dceru a jsem politický uprchlík v České republice.

Omlouvám se, že píšu rusky, ale bohužel ještě neumím česky dost dobře na to, abych dopis napsal česky.

Od raného dětství jsem se zajímal o politiku. Jednou z mých prvních vzpomínek je obrázek s přehledem preferencí Borise Jelcina krátce před ruskými prezidentskými volbami v roce 1996. Moje matka je obyčejná zdravotní sestra v moskevské poliklinice – u všech voleb hlasovala pro demokratické síly a vštípila mi lásku ke svobodě a demokracii.

Mé problémy začaly v květnu 2015, když vedení letecké společnosti Aeroflot, ve které jsem pracoval, vydalo nařízení o povinném nošení takzvané „svatojiřské stuhy“, údajně na znamení památky padlých ve druhé světové válce. Ve skutečnosti je však tato stuha symbolem podpory režimu Vladimira Putina a jeho politiky. To jsem odmítl, protože nepodporuji Putina, jeho politiku, válku na Ukrajině, kterou Putin rozpoutal, ani okupaci Krymu. Za to jsem byl v práci veřejně napomínán a dokonce jsem byl na pracovišti napaden. Nestěžuji si, jen Vám popisuji situaci těch, kdo v Ruské federaci smýšlejí jinak.

Tento případ mě přiměl zamyslet se nad tím, že je v Rusku všechno příliš špatné, a došel jsem k závěru, že je nutná celonárodní osvěta a prolomení monopolu státu na média. Začal jsem vycházet do ulic s individuálními akcemi, které bych sám charakterizoval jako napůl nepromyšlené.

Když jsem viděl, že se ruské úřady zabývají „vyšetřováním“ zákonnosti uznání nezávislosti pobaltských republik a oprávněnosti předání Krymu z RSFSR Ukrajinské SSR, napsal jsem na Generální prokuraturu RF s požadavkem prověřit zákonnost vzniku SSSR, protože v roce 1918 bylo rozehnáno Všeruské ústavodárné shromáždění. Chápal jsem, že v Rusku neexistují nezávislé soudy ani nezávislé vyšetřování, a proto jsem se zamítavé reakci na svou žádost nedivil.

Když jsem zjistil, že ruská delegace v OSN zablokovala rozhodnutí o vytvoření mezinárodního tribunálu pro vyšetření případu sestřeleného letadla „Boeing“ Malajsijských aerolinií, napsal jsem na ruské ministerstvo zahraničí dopis s žádostí toto rozhodnutí přezkoumat nebo se vzdát místa stálého člena Rady bezpečnosti OSN.

Když ruská televize (na objednávku ruských úřadů, protože nezávislá televize v Rusku neexistuje) odvysílala dokumentární film „Varšavská smlouva“ o okupaci Československa v roce 1968, který tuto okupaci omlouval, nemohl jsem mlčet a jménem ruských občanů, kterým ještě zůstalo dost svědomí a cti, aby přiznali chyby svých otců a dědů, jsem vyšel k ambasádě České republiky v Moskvě a spálil vlajku Sovětského svazu, kterou jsem předtím polil katalyzátorem agrese, vodkou. V ten den se mi povedlo se zadržení ruskými policejními orgány vyhnout, ale protože bez zveřejnění by akce neměla smysl, vyvěsil jsem fotografie na internet a ruským úřadům bylo hned jasné, že se jednalo o mě.
25. srpna 2015 odsoudil ruský soud ukrajinského režiséra Olega Sencova k dvaceti letům vězení v naprosto vykonstruované kauze spojené s jeho údajným terorismem, ve skutečnosti však za to, že jakožto světoznámý obyvatel Krymu otevřeně vystoupil proti ruské okupaci své vlasti a pomáhal ukrajinským vojákům přežít v podmínkách obležení ruskými vojsky. Toto nehorázné jednání soudu mě nenechalo chladným a na jednu internetovou stránku jsem napsal článek na jeho podporu a zakončil jej slovy „Oleg Sencov musí být osvobozen společně s Krymem“.

Druhý den po uveřejnění tohoto článku mě vyhledal pracovník Centra pro potírání extremismu při ruském ministerstvu vnitra a začal vyhrožovat mé dceři dětským domovem a mně trestním řízením. Za neuznání Krymu za část Ruska totiž občanům hrozí vysoké tresty. Po „biči“ následoval „cukr“ – nabídka spolupráce, s níž jsem souhlasil, a hned jsem si začal balit kufry, protože jsem si nebyl jistý, zda bych v případě okamžitého odmítnutí zůstal na svobodě dostatečně dlouho na to, abych se stihl ukrýt.
S rodinou jsme se 30. srpna 2015 vydali do Prahy. 31. srpna jsme zaklepali na dveře uprchlického tábora v Zastávce u Brna. Tam nám sdělili, že budeme nejspíše vyhoštěni do Itálie, protože jsme se do České republiky dostali na italská turistická víza.

V žádném případě o nic nežádám – nemám na to právo, je to vaše česká země a jen Čechům přísluší rozhodovat, koho přijmout a koho vyhnat. Mně zbývá jen prosit vás o spravedlivé projednání mého případu.

S úctou

Vladimír Špitaljov

přeložila Zuzka Vaňková, spolek EEIC