Výročí „pasy“ s Pussy Riot

Není lepší a důstojnější oslavy Zemanova legendárně nedůstojného projevu, který zná celá zem, než se sejít s „pasy“, pane redaktore.

2. 11. 2014 vystoupil v rozhlase Miloš Zeman se svým legendárně trapným rozhovorem, který v Česku zlidověl podobně jako Jakešův „Kůl v plotě“. Šokující obsah tohoto rozhovoru nadzvedl ze židle desetitisíce lidí, kteří mu pak 17. 11. ukázali červenou kartu, spílali mu do ruských švábů a házeli po něm vajíčka. Stejně jako obsah rozhovoru zaujala posluchače i jeho vulgární forma a Zemanovy amatérské pokusy o překlad z angličtiny.

Bohužel, Zeman je od té doby stále horší a nebezpečnější, ale zdá se, že jeho odpůrci si na to tak nějak zvykli, zatímco svou xenofobně neofašistickou rétorikou si získal další příznivce nejen z řad holých lebek, ale mnohem nebezpečnějších, tzv. „slušných“ Čechů, čili hospodské maloměšťácké broukopytlíkovské lůzy.

2. listopad 2014 byl pro mnohé šokem a zdálo se, že normální demokratický politik nemůže něco takového „přežít“. Bohužel se ukázalo, že Zeman není normální demokratický politik, ale xenofobně putinisticko-bolševická loutka Kremlu. Ukázalo se, že Česko není normální západní země, ale země nemocná a ohrožená – země slabá, pod hybridním útokem a v centru mezinárodní krize.

Proto je onen den jistým mezníkem. Dnem šoku. Nebo možná dnem poznání, že jsme na tom špatně.

A protože podstatnou část své pozornosti věnoval tehdy Zeman ruské skupině Pussy Riot a jeho výslovnost slova „pussy“ jako „pasy“ se stala nesmrtelnou legendou, nešlo oslavit výročí tohoto projevu lépe než setjáním aspoň s  jednou členkou této nonkonformní ruské skupiny.

Marija Aljochinová je šarmantní, inteligentní a vtipná mladá dáma. Bylo čest zúčastnit se besedy s ní v Knihovně Václava Havla na den výročí Zemanova projevu. Byla to nejen čest, ale pro mnohé lidi to byl i svátek. Pro mě určitě.

Ostatně o zájmu o toto setkání svědčí i fakt, že Knihovna Václava Havla byla plná k prasknutí, lidé nejen seděli, ale i stáli. A také stáli venku na chodníku a sledovali besedu přes otevřená okna.

Marija mluvila o pronásledování Pussy Riot v Rusku, o svém pobytu ve vězení, o katastrofální politické situaci v zemi. Mluvila rovněž o organizaci na pomoc ruským vězňům Zona Prava. Popsala Rusko jako zemi, kterou opět ovládá strach. „O strachu, který v Rusku vládne, svět neví. Ani celé Rusko o něm neví,“ konstatovala.

Proto je dobře, že přijela a podala svědectví. Protože samozřejmě nejde o Zemana – ten je opravdu jen loutkou. Jde o Rusko a Putina.

Celá beseda byla jakýmsi neplánovaným vyvrcholením festivalu Kulturus, který v Praze organizoval Anton Litvin (s nímž jsem nedávno přinesl rozhovor). Samozřejmě se jednalo o festival skutečné kultury, o literaturu a výtvarné umění a další obory, které reflektují skutečný stav Ruska, ne o nějaké falšování historie a propagandu ala Alexandrovci.

Když jsem o něco výše psal o tom, že setkání s Marijou byl v podstatně svátek, myslím, že jsem nebyl sám, kdo to takto vnímal. Na besedu přišli například aktivisté skupiny Marné čekání, kteří neúnavně každý čtvrtek na ruzyňském letišti Václava Havla vítají ruské turisty s cedulemi připomínajícími osudy zavražděných a vězněných odpůrců Putinova režimu. Skupina se jmenuje Marné čekání, protože Boris Němcov, Sergej Magnickij nebo třeba Anna Politkovská už nikdy přijet nemohou. A dosud se v Praze marně čeká např. na Naďu Savčenko, Olega Sencova nebo Oleksandra Kolčenka.

Marně se čekalo i na Pussy Riot. Nakonec však toto čekání nebylo tak marné a skupina Marné čekání se dočkala prvního pozvaného. Je to symbolický ukazatel toho, že naděje existuje stále a že když člověk o něco usiluje a něco pro to dělá, dosáhne svého cíle. Pro aktivisty Marného čekání byl příjezd členky Pussy Riot velkou satisfakcí, a tak není divu, že si Marija z Prahy odvezla právě onu cedulku (se jménem její skupiny), kterou v uplynulém roce viděly tisíce ruských turistů na letišti.

Došlo však ještě k jednomu setkání. Divoké umělecké happeningy z Ruska Pussy Riot si podaly ruku s českou šok-protestní skupinou oMEN. Svůj k svému. To je předzvěst právě oné naděje do budoucnosti. Trvá to měsíce a léta, ale lidé, kteří patří k sobě, se nalézají a síla, která může dále měnit svět k lepšímu, neustále roste.