V následujícím textu se pokusím vysvětlit, čeho by měl americký raketový útok na Asada být začátek. A proč mě naplňuje mírným optimismem.
Začnu od konce. Proč mě americký útok na Asada naplňuje mírným optimismem? Protože přes všechno jaký Donald Trump je, tak se rozhodl správně. V roce 2013 se jeho předchůdce Barack Obama rozhodl špatně, když ponechal chemické útoky Asadova režimu bez odpovědi a to hlavně proto, že je označil za „nepřekročitelnou červenou linii“. Asad riskoval a onu nepřekročitelnou linii překročil. A vyšlo mu to. Obamova nečinnost a následná diplomatická prohra s Ruskem těžce poškodila zahraniční politiku USA, která přestala být brána vážně. Jsem bytostně přesvědčen, že toto chybné rozhodnutí bylo spouštěcím mechanizmem pro Vladimíra Putina, který se dovtípil, že pokud zahájí zahraničně politickou expanzi Ruska, USA nezareagují. Jsem přesvědčen, že tento Obamův omyl byl nejen pozvánkou pro další angažmá Ruska v Sýrii, ale rovněž pozvánkou Ruska na Ukrajinu a spouštěčem následné hybridní války Ruska proti Západu. USA se stáhla a přesně, jak se dalo předpokládat, nenastal celosvětový mír, ale do mocenského vakua se ihned vtěsnal Putin.
To mělo katastrofické důsledky nejen pro Sýrii, ale také pro Ukrajinu, Evropu a vlastně celý Západ.
Co se týče Sýrie samotné, tak tam se během ignorace Asadova režimu Západem a selektivní války pouze s islámskými teroristy vyvinula tak, že se Asadovu režimu podařilo zradikalizovat část povstalců. Tím jim dal před světovou veřejností punc islamistů. Všimněte se, že i expanze ISIL nastala právě po nešťastném roce 2013. To uvolnilo ruce režimu k ještě brutálnější válce proti povstalcům a k přímé vojenské intervenci Ruska. Ta zas měla za následek pád Aleppa a získání vojenské převahy režimu nad povstalci. Vlastně se na začátku letošního roku mohlo zdát, že Asad má válku téměř vyhranou.
Asadovým cílem je vyhubit nebo vyhnat nespolehlivé sunitské obyvatelstvo ze západní Sýrie, protože pochopil, že touhu lidí po svobodě nemůže jen tak zlomit a musí založit svou vládu na kmenové loajalitě spřízněných rodin a loajalitě Alavitů a dalších náboženských menšin obávajících se Sunitů. Pád Aleppa a vojenská převahu nad povstalci však neznamenaly konec tohoto genocidního chování, ale právě teprve začátek. Asad se s podporou Ruska a povzbuzen Trupovými výroky o tom, že je realitou, že je vládcem Sýrie, rozhodl pro vyčištění západní Sýrie právě za pomoci děsů z chemických zbraní a dalších zvěrstev, kterých se za tímto účelem dopouští.
A ačkoliv Trump je Trump, nechť mu slouží ke cti, že na to zareagoval. Je jedno jaké ho vedly k útoku důvody, protože důsledky jsou pozitivní. Samozřejmě jsem přesvědčen, že důvodem k americkému útoku byl chemický útok syrského režimu, který pod tíhou důkazů považuji za neoddiskutovatelný fakt. Ostatně na které straně je vina přiznalo i samotné Rusko, když vetovalo rezoluci OSN, která požadovala nestranné vyšetření onoho chemického útoku.
Otázka je co donutilo Trumpa na tento neoddiskutovatelný zločin reagovat. Nelze to s určitostí říct a všechny teorie na toto téma jsou zatím jen spekulace. Ale jak jsem již poznamenal, neoddiskutovatelné jsou důsledky.
Předně Trump vytyčil Asadovi a Rusku v Sýrii určitou hranici. A tím jsou chemické útoky. Někdo možná může považovat tuto hranici za příliš benevolentní a já se k tomuto názoru kloním, ale jsem rád, že je alespoň nějaká hranice. Pokud by k jejímu vytýčení nedošlo, kdo ví, jaké válečné zločiny by Asad a Rusko ještě v Sýrii vystupňovaly.
Dalším skvělým důsledkem raketového útoku je to, že i Putin vidí, že Trump je ochoten zasáhnout silou a že se nebojí riskovat ani zásah v těsné blízkosti ruských vojsk. To je jasné varováni pro Putina a tak silné varování Putinovi ještě žádná jiná mocnost nedala a tudíž za ně musíme být vděční.
Je příjemný pocit, uvědomit si, že po letech putinské agrese, lhaní a nestoudné agresivní drzosti dostal Kreml konečně přes prsty. Chtěl bych vidět výraz v obličeji ruských důstojníků a samotného Putina, když se z americké strany dověděli, že bude raketový útok a že s tím nemohou nic dělat.
Hysterická reakce Ruska, včetně otočení ruské propagandy proti Trumpovi a mobilizace pro kremelských pátých kolon v Evropě proti USA, je jasným důkazem toho, jak byl Putin Trumpovým útokem ponížen. Konečně se někomu tohoto zlého, ale sebevědomého agenta KGB podařilo vykolejit a je to dobře.
Díky tomuto se tedy USA vrátily do hry a to nejen na Blízkém východě. Sázky byly zvýšeny a Putin vidí, že to nebude mít se Západem tak jednoduché, jak si doposud myslel.
A z českého hlediska není k zahození ani to, že Zeman a jeho mluvčí Ovčáček až dosud adorující Donalda Trumpa teď musejí lavírovat mezi ním a Moskvou. Za jejich amorální politiku si zaslouží jen jedno hodnocení – dobře jim tak.
Je však nutno mít na paměti, že se tímto útokem Donald Trump nezměnil mávnutím kouzelného proutku na velkého státníka. Je to pořád ten uličník, který se drze dostal do Bílého domu. Jen se mu prostě něco povedlo. Nemění to nic na tom, že je stále podezřelý ze spolupráce s Ruskem na volební kampani, že je podezřelý z nekompetentnosti v zahraniční i domácí politice, že nectí právní řád ani politické zvyklosti. Proto, i když raketový útok na Sýrii byl správnou věcí, není možné zapomenout na všechny ty výhrady vůči Donaldu Trumpovi.
Ale vraťme se do Sýrie. Po raketovém útoku otazníky dále zůstávají. Největším z nich je otazník za otázkou co dál. Byl to ze strany Trumpa jen ojedinělý výstřel do tmy. Nebo skutečně budou USA jen hlídat, zda Asad nepáše chemické útoky a nad zbytkem přimhouří oko. Nebo teď Trumpův tým, kde těmi nejkompetentnějšími jsou minstr obrany Mattis a bezpečnostní poradce McMaster pracuje na nějaké vhodné strategii vůči Asadovu režimu.?
To niko neví. Je však jasné, že pokud byl raketový útok na Asada ze strany USA prvním a zároveň posledním, bylo by to velké zklamání. Tento útok má být jen začátkem. Začátkem zapojení se Západu do odchodu Asada a jeho režimu. Dlužíme to syrskému lidu a dlužíme to našemu svědomí.
