Komentáře k Ukrajinské krizi IV

Citace několika českých autorů, kteří se zabývají Ukrajinskou krizí a dovedou zformulovat správný a morální postoj k situaci lépe než já. Díl 4.

Takže budu ještě jednou citovat Martin Fendrycha. Ten totiž v souvislosti s výročím ruské okupace a současnou krizí říká, že "vývoz sýrů je pro nás důležitější než obrana demokracie."

A pokračuje: "Čtyřicet šest let od 21. srpna 1968 jsme vůči ohrožení svobody značně tupí. Máme zkušenost s „bratrskou pomocí“ (rozuměj okupací ruskými tanky), ale okupace Krymu tuzemce více méně nechala v klidu. Přitom je to totéž v zeleném. Jsme líní myslet, líní si přiznat, že na východě Ukrajiny zuří šikovně živená válka. Ano, impérium se jí oficiálně neúčastní, ale o to je to horší. Protože my v podstatě s jistotou víme, že se jí účastní, že tu válku potichu, intenzivně, profesionálně živí. Proruští banditi oznámili, že dostali posily: třicet tanků a sto dvacet obrněných transportérů. Zřejmě spadly z nebe, Rusko přece povstalcům nepomáhá.

Není to daleko od nás, co se děje na Krymu a na Ukrajině. Ze všech světových válečných konfliktů se nás tento týká nejvíc. A je tu ještě něco: my to známe, my to 21. srpna 1968 důvěrně, na vlastní kůži poznali. Víme přesně, jak to Rusové dělají, jak dobytý prostor nakazí totalitou, svrabem strachu, práskačstvím.

K tomu musím dodat, že ten svrab strachu, to práskáčství a podobné morální poklesky v našem národě hluboce zakořenily a vytrácejí se teprve pomalu a postupně s dalšími generacemi. Každá další generace je méně nakaženější než ta předchozí. Je to děj na 100 let.

Řekl bych, že mentalita roku 1968 se vrací. Češi byli původně šokování s tím, co udělali Rusové Ukrajině, ale už si na to zvykli. Jako v roce 1968 a pomalu se šíří takové smíření s tím a přesvědčení, že vlastně mají pravdu. A proč vlastně mají pravdu? Protože stavět se proti nim je nepohodlné.

Ale vraťme se k Martinu Fendrychovi, Ten dále říká: " Rusko v době putinismu oponuje demokracii, oponuje svobodě. Nenechá Ukrajince, ať se sami rozhodnou.

Víme, co Rusové dovedou. Přitom naše reakce je trapně materialistická, přesně jak to do nás za komunistů hustili. Bojíme se putinismu vzdorovat, bojíme se cokoli obětovat. Reakce na sankce, jež Evropská unie uvalila na Rusko, je v Německu naprosto odlišná od reakce české. Tady se nadává, že nás to „poškodí“, vypočítáváme, kolik by měl „stát“ nebo „EU“ firmám nahradit. V Německu lidé se sankcemi většinově souhlasí.

České reakce jsou ponižující. Premiér Sobotka a ministr obrany Stropnický, elity členské země NATO, se bojí, aby v Česku nesídlili vojáci NATO. Je to postoj tak otrocký, přikrčený vůči hegemonnímu Rusku, že se člověk stydí. Prezident Zeman a vicepremiér Babiš brojí proti sankcím. Byli by pro Rusy nechat, ať si dělají, co chtějí. Jako si udělali, co chtěli, v srpnu 1968.

Stejně jako před šestačtyřiceti lety, i dnes jde o svobodu. Můžeme ji snadno ztratit. Ze západní země se můžeme během pár let a díky své navyklé předpodělanosti a vyčůranosti stát zase zemí východní, kde svoboda zůstane jen na plakátech, protože ji sežrali rusky mluvící „bratři“. Jenomže my se nebojíme, že ztratíme svobodu, my se děsíme, že nebudeme moct do Ruska vyvážet sejry. Nepoučitelní Češi."

Co dodat? Snad jen to, co píše o sankcích přijatých proti Rusku Jefim Fištejn.

"Při vypracování nových sankcí vládní experti hodně přihlíželi ke zkušenostem nátlakových opatření proti Íránu a Severní Koreji. Sankční kampaň, aby začala doopravdy bolet Kreml a ruské obyvatelstvo, musí být plánována na období ještě delší než v případě Íránu.", cituje americký tisk a pokračuje: "Sankcemi způsobené ekonomické ztráty spolu s možnou porážkou vzbouřenců vážně ohrožují Putinovu moc. Západ musí být připraven na hrozící přímou vojenskou intervenci Moskvy. A to znamená znásobení pomoci ukrajinské armádě."

Fištejn rovněž cituje profesora Bernshtama z Hooverova institutu, který se domnívá, že dopad na ruské hospodářství bude zdrcující, protože Ruská ekonomika je kriticky závislá na cenách surovin, na světovém finančním systému, na dovozu všeho možného. Obyvatelstvo, ač nadšeně zvolává „Krym je náš!“, aktivně převádí rublové úspory do nemovitostí nebo cizí měny.

Jen za první čtvrtletí letošního roku Rusové nakoupili 20 miliard dolarů v hotovosti – nejvíce od roku 2008. Horečnaté utrácení roztáčí spirálu inflace, která již nyní přesáhla 8 procent, a dále snižuje hodnotu rublu. Jsou přítomny všechny známky ekonomické krize: nulový růst, záporná dynamika investic, bezhlavý útěk kapitálu do ciziny.

Na obzoru vyvstává problém refinancování ruských dluhů. Celkové úspory obyvatelstva spolu s podniky činí 23 trilionů rublů, což je dle dnešního kurzu 650 miliard dolarů. Zahraniční dluh ruských bank a podniků činí 651 miliard dolarů a to znamená, že ruská ekonomika je z poloviny financována z vnějších zdrojů. Pokud ty začnou vysychat, současnou recesi vystřídá hluboká deprese.

Závislost ruského hospodářství na západních finančních trzích je tak hluboká, že dopad sankcí pocítí již v krátkodobém horizontu", citoval profesora Bernshtama Fištejn.

Podotýkám, že tyto informace zveřejnil pan Fištejn 6.8. A nyní po osmnácti dnech je teze o tom, že sankce se projeví ihned, v krátkodobém horizontu potvrzena. Můžeme tedy čekat další naplňování těchto předpovědí.

Tady je jasné, že sankce jsou naší nejlepší zbraní. Lepší než tanky, děla a bombardéry. Nikoho nezabíjejí. Je to humánní zbraň na zničení putinského Ruska. Sankce jsou důvod k oslavě, nikoliv důvod pro kritiku. Sankci je třeba se zastávat, nikoliv kritizovat. Je to to nelepší, co máme.